Pestrý svět woblerů: Brána ke štikám

| 16.8.2012 | 3 456 x | Komentovať

Woblery jsou pro mě báječným světem, v mnohém připomínajícím gastronomické zážitky v restauracích. Stovky chutí, vůní, barev a prožitků. Svou nejlepší pizzu jsem jedl v Pardubicích, nejkřehčí kančí jsem ochutnal v Děčíně, nejlahodnější rýži mi přinesli v Brně a nejchlupatější chlupaté knedlíky jsem krájel v Bambergu.

A podobné je to s woblery. Ochutnávám je, jako ochutnávám jídla v restauracích, abych si nejchutnější z nich dopřával pravidelně. A jimi se pak přecpávám. Ať to stojí, co to stojí. Nevím, kdy a odkud se tato má woblerová úchylka vzala, ale drží se mě už strašně dlouho.

Její kořeny sahají až do klučičích let. Do doby krátce před revolucí, kdy jsem dostal svůj první wobler. Shakespeare. Představoval něco zcela jiného než rotační třpytky i plandavky, které mě do té doby provázely při přívlačových toulkách. Přinášel mi nový svět.

A když mi pak starší bratr spolužáka přivezl z Maďarska první Rapalu (Countdown) a popisoval její strastiplný dovoz přes hranice, byl jsem jí jak očarovaný. Nástraha s tak dobrodružnou povahou! Než jsem krabičku s Rapalou otevřel, tisíckrát jsem ji otočil a prohlédl. A snil o tom, jak jednou budu mít takových Rapal možná i deset. To až si budu za pár let vydělávat.

Woblery

Dnes je můj byt plný několika stovek woblerů mnoha značek, které průběžné trhám a zase doplňuji. Na čtyři desítky boxů ve dvou šatních skříních, nějaké krabice pod postelí, plné nástěnky v pracovně nad počítačem. Tam všude leží nebo visí woblery mnoha tvarů a barev. A čekají, až právě na ně ukážu a nechám je napochodovat do pohotovostního báglu k vodě. Které ale vybrat a pro jakou příležitost?

Aby štika ukázala zuby

Woblery vznikly snad právě kvůli štikám. Zubaté na ně útočí po většinu roku spolehlivě, a to především ze dvou důvodů. Oba se přitom vzájemně doplňují, a proto jeden bez druhého nemohou být. Tvar a pohyb.

Běžný tvar wobleru zmíním jako první, přestože větší podíl na vyprovokování štiky k záběru má jeho pohyb. Svým tvarem totiž standardní wobler připomíná kořist. Přesněji rybku, po které štika vyjíždí. A protože zubatá ve vodním sloupci relativně slušně vidí, může díky tomu přistupovat k wobleru s o něco větší důvěrou než k jiným umělým nástrahám. Minimálně do té doby, než se spálí a poučí. To je, myslím, logické.

Druhým důvodem, pro který se štiky o woblery zajímají, je jejich pohyb. Rytmický, trhavý, klouzavý, škubavý, úskočný. Dnes takový, zítra jiný. Každý, který probudí štičí zájem, je ten správný.

Wobler

Nastavení základní schopnosti woblerů, totiž pohybem ve vodě připomínat rybku, definují výrobci. Tvarem těla, jeho vyvážením, velikostí a posazením norné lopatky k ose těla. Tím vším určí, bude-li wobbler při tažení pracovat agresivněji, jemněji atd.

Někdy už to samo o sobě stačí. Plynule vedený wobbler se vrtí a najednou lup! Vláčkař ucítí stopku, po které přichází souboj se štikou.

Spoléhat se jen na wobler by však bylo chybou. Vnímavý rybář by se měl snažit přivést jeho pohyb až k úplné dokonalosti. Aby štika na číhané získala pocit, že tuhle mlsku prostě musí mít. K tomu je ale zapotřebí své woblery znát.

Už dávno při pohledu do krabičky poznám, jak který wobler bude ve vodě šlapat při pomalejším nebo rychlejším vedení, nebo jak se bude chovat v klidné či proudné vodě. Než jsem ale do tajů konstrukcí těchto nástrah pronikl, musel jsem si před prvním nahozením každý vyzkoušet. Párkrát jsem si protáhl wobbler pod nohami a pozoroval, jak se chová, když během navíjení zpomalím, zrychlím, zastavím, škubnu. A zjistil jsem, že každý kvalitní wobler má potenciál stát se Mydlářem, katem štik. Proměnit se v dokonalé dráždidlo, kterému téměř žádná neodolá.

Mimochodem, právě popsané čtyři typy pohybu – zpomalit, zrychlit, zastavit, škubnout – jsou v podstatě všechno, co při štikovém woblerování potřebujeme. Během jednoho přitahování nahozené nástrahy zpět ke břehu můžeme kombinovat všechny tyto čtyři pohyby, nebo třeba jen dva. Vždy ale tak, abychom nástrahu proměnili ve víc než jen cosi neživého.

Na stojatých vodách nejraději pracuji s plovoucími woblery, u kterých si sám určuji, kdy a jak moc je nechám vystoupat ve sloupci blíž k hladině. I to bývá součástí mé provokativní strategie, zejména v pařezovkách a nebo u takzvaných lavic nedaleko břehu. Štika, která tam přezíravě sledovala monotónní pohyb nástrahy, často reaguje velmi agresivně, když najednou začne stoupat k hladině. Je zvyklá sledovat rybky, jak před ní prchají k hladině, a proto na nečekaný pohyb vzhůru reaguje. Vystřelí jak divá, jen aby wobler dostala.

Záber

Stejně tak ale nedám dopustit na woblery s označením suspending, pro které se zažil výraz neutrální. Tyto woblery doslova čekají na pokyny svého pána, tedy vláčkaře. Ponoří se jen tam, kam je rybář prutem přinutí, a uhnou jen o tolik, kolik jim nařídí. Klidné plynulé vedení, občas na pár sekund přerušené a na dvě vteřiny zrychlené (jako když rybka leknutí vystřelí vpřed), pak na netečné štiky působí jako rudý hadr na býka. Obzvlášť v pařezovkách, nebo v místech změny profilu dna.

Výborné jsou rovněž bezlopatkové jerky, se kterými maluji pod hladinou, jako bych maloval štětcem. Jerky se v posledních třech až čtyřech sezonách staly velkým hitem, a snad jim to ještě nějakou dobu vydrží. Ještě aspoň pár sezon, než se stejně jako mnohé jiné typy před nimi štikám okoukají. V každém případě i ony dávají hravému vláčkaři široký prostor pro kreativitu, která ovšem nesmí být samoúčelná. Cílem je napodobit prchající či zraněnou rybku, tedy opět spouštěč štičích instinktů.

„Rozklouzaný” jerk pod hladinou, který vláčkař oživil trhavými pohyby s občasným přerušením, vypadá v optimálním případě jako dodělávající rybka u hladiny. Záblesky boků, škubání jako v křeči… Být štikou, už bych u něj byl.

Potápivé woblery, tedy ty, které se po nahození rovnou propadají dolů, používám spolu se všemi již zmíněnými na tekoucích vodách. V proudech získávají vlastnosti podobné woblerům typu suspending, což je žádoucí. Navíc mohou propadat tam, kam se lehčí plovoucí woblery nedostanou. Třeba mezi balvany. Při přerušeném navíjení začínají klesat blíž ke dnu, což je při následném navíjení a tedy pohybu mírně vzhůru dělá pro štiky ležící u dna atraktivními.

Autor s úlovkom

A nakonec nesmím zapomenout na popy, tedy hladinová šplouchadla. V létě a na podzim s nimi vláčkař může zažít opravdu vzrušující chvíle. Ostatně útok štiky na hladinového popa, který tlamičkou rozstřikuje vodu, je jedinečný. Nezapomenutelný. Je to tak vzrušující zážitek, že se ho nikdy nenabažím.

Před pár lety jsem na jednom velmi prochytávaném místě na Skalce přemýšlel, co pasivním štikám, které už všechno viděly, nabídnout. Prohraboval jsem plastovými boxy, které jsem měl otevřené na dně lodi, a mumlal si pod nos. Tebe ne, tebe už znají, ty jsi tady minul stál za prd… Až jsem se rozhodl pro kovově zbarveného popa s oranžovým bříškem. V půl šesté odpoledne, pod polojasnou oblohou, stačily jen tři hody, abych spatřil něco nádherného. Snad metrový výskok devadesátkové štiky.

Šplouchající pop někde nad její hlavou jí tak zvedl mandle, že ho chtěla roztrhnout. Bohužel pro mě minula, což se štikám při útoku na popy někdy stává. Nad hladinou bylo krásně vidět, jak wobler, který svým výskokem zvedla, letí vpravo, zatímco její tělo padá zpátky do vody na druhou stranu. Myslím, že to byl silný zážitek nejen pro mě, ale i pro dva rybáře, kteří vláčeli z lodě padesát metrů ode mě – čelem ke mně. Alespoň necenzurovaný výkřik jednoho z nich – „Ty krávo” – by mohl naznačovat, že si to pamatují dodnes stejně jako já.

Alchymie barev

Jestliže jsem se až do této chvíle věnoval tvaru, pohybu a základním typům woblerů na štiky, pak nyní logicky musím navázat jejich velikostí a barvami.

Velikost nástrahy volím podle běžně lovených štik v daném revíru. Pokud se v jezeře nebo v řece chytí jen výjimečně štika přes sedmdesát centimetrů, vystačím si s woblery do deseti centimetrů. Avšak v případě pravidelného výskytu štik přes metr délky, tedy už trofejních, si menší woblery odpustím. Nástrahy od dvanácti do dvaceti centimetrů, a to s přihlédnutím k celkové stavbě těla, budou určitě lepší volbou. U nižšího typu zvolím pár centimetrů délky navíc. Vyšší typ pro mě znamená, že si vystačím s velikostmi 12, 13 nebo 14 centimetrů.

Alchymie barev

Ovšem pozor – příroda je plná překvapení! Na třinácticentimetrového robustního Uranose už jsem na Ohři chytil jen dvaadvacet centimetrů dlouhé štičí vyžle. A naopak – šesticentimetrový woblerek mi pomohl k šestikilové štice. Zejména řeky v tom bývají nevyzpytatelné. A takzvaně hladové řeky, kde dravci strádají nedostatkem přirozené potravy, zvlášť. Jinak ale platí, že za větší štikou musíme s větší nástrahou.

Posledním z faktorů, rozhodujících pro vyprovokování štiky k záběru, je barva nástrahy. Její význam roste a nebo zase klesá s teplotou vody, světelností ve vodním sloupci a nakonec i přirozenou potravní nabídkou. Někdy můžete vláčet vodou jakoukoliv barvu a uspějete s každou. Jindy však zubaté útočí jen na jeden konkrétní základní odstín a jemu podobné variace. Někde je to tmavší okoun, jinde vzor světlejší plotice apod.

Abych byl konkrétní. Jednou z mých nejoblíbenějších barev na štiky je zcela nepřírodní TGF (tiger green fluo – tento barevný vzor označuje každý výrobce trochu jinak). Tedy kombinace fluorescenčně zeleného hřbetu, žlutých boků a křiklavě oranžového břicha, s černými pruhy na bocích nebo makrelovým žíháním.

Na tuto divokou kombinaci barev, kterou by si mnozí rybáři k vodě v životě nevzali, jsem pochytal vagón štik. Musel jsem však vědět, kdy je dobré ji použít.

Nástraha bodovala buď v teplejší, ovšem přikalené vodě při zataženém počasí. Anebo v chladnější a čisté podzimní vodě. Opět při zataženém počasí. V takových momentech šlo o „top” barevný vzor, kterému ostatní barvy jen dýchaly z dálky na záda.

Za jiných okolností jsem ji ovšem klidně mohl nechat doma, protože ve vodě byla zkrátka marná.

Zajímavé srovnání mám i pro další svou oblíbenou barevnou variaci na štiky – modrý hřbet. Vyprávět by mohly dvě slavné chebské přehrady – Jesenice a Skalka, z nichž každá je úplně jiná.

Zatímco štiky na Jesenici fascinoval modrý hřbet vždy v největších vedrech a za sluníčka, štiky ze Skalky přitahoval, až když se voda na podzim výrazněji ochladila a pročistila. Zkrátka pokud jde o výběr barevného vzoru, musíme zkoušet, zkoušet a zase zkoušet. A to i na revírech, s nimiž máme přímou zkušenost. Čtyři roky úspěšná barva se totiž může vnímavým štikám na jednom revíru okoukat, a pak je třeba přijít s něčím, s čím mají méně zkušeností.

Václav Fikar

Štika – doporučené barevné vzory:

- kombinace fluorescenční zelené, žluté a červené

- pstruh duhový

- variace okouna – od zlatého po zelenkavý

- bílá ryba s modrým hřbetem

- variace bílé ryby ve všech odstínech

- červeno-bílá

- černá se zlatými pruhy

Na konec jsem si nechal radu nad zlato, tedy s trochou nadsázky. Ani sebelepší znalost a čarokrásné ovládání desítek typů woblerů vám štiku nezajistí, pokud ji nevystopujete. Proto mrskejte vodu jen tam, kde štika skutečně vegetuje. Zároveň počítejte s tím, že nalezení velkých exemplářů samotářských štik je na rozlehlých vodních plochách časové velmi náročné. Jiná cesta než najít rybu však neexistuje, nechcete-li se svěřit do rukou náhodě.

A pokud už stanoviště či loviště štik znáte, buďte trpěliví. Přistupujte k vláčení s woblery jako k zábavné hře. Dříve nebo později se dočkáte fotky se štikou. Tak jako se to stalo mně před řadou let na Ohři.

Tehdy jsem si prošlapal cestičku vysokou travou do míst, kam snad předtím nešlápla holina rybáře. Dnes už to samozřejmě neplatí, stejně jako neplatí jiné věci. Zatímco teď tím místem Ohře jen splašeně protéká, tenkrát byla zábavnější. Přehrazená vyvráceným kmenem silné vrby, vidlicovitě rozděleným. Za ním se točil téměř metr a půl hluboký vracák, přičemž v bohaté koruně ponořené zčásti do řeky vířil život.

Ten strom na mě zafungoval jako magnet. Cítil jsem totiž, že jako magnet k sobě přitáhl i štiku. Jenže prvních šest vláček u něj znamenalo jen jednu půlmetrovou štičku a pár menších okounů, anebo taky nic. A to se mi zdálo trochu málo na takový flek, kam navíc jiní rybáři nechodili. Příprava na další, v pořadí sedmou výpravu k vyvrácené vrbě, proto znamenala výměnu woblerů v báglu. Doma jsem vybral větší. A jak se o pár hodin později ukázalo, byl mezi nimi ten správný.

Tvarem těla připomínal doutník, byl dlouhý čtrnáct centimetrů, chřestil a byl v barvě duháka. Štika ho popadla přímo ve větvích části koruny, která uhnívala pod hladinou. V její větší části nad hladinou jsem momentálně hnízdil já. Vplížil jsem se do té zelené hřívy jako veš, i s prutem a podběrákem. Usadil se nepohodlně na kmeni a chystal se na pár krátkých hodů.

Jelikož jsem se ale mezi větvemi nemohl prutem rozmáchnout, odklopil jsem překlápěč navijáku a wobler nahodil rukou. Asi jen pět metrů před sebe – do oka mezi větve. Pak jsem se usadil obkročmo kolem kmene, špičku prutu sklopil pod hladinu a škubnul. Wobler sjel asi jen třicet centimetrů, než zakopl o první větvičku. A zaplaťpánbůh, že o ni zavadil! Protože jakmile větev vykolejila nástrahu z trasy, v koruně jako by se rozhrnul závěs. Hladinu řeky okamžitě rozčeřilo kolo, a pak už si jen pamatuji, jak mi prokluzovala brzda. Ryba upalovala svou tajnou stezkou mezi větvemi a větvičkami daleko od stromu.

Wobler

Vida, jak takový téměř věšák může být klíčový.

Seděl jsem na kmeni metr nad řekou, s prutem otočeným špičkou pod hladinu, a brzdil štiku. Děsila mě přitom představa, kudy všude protáhla šňůru. Kontakt s rybou jsem ale zatím neztratil, šňůra jako zázrakem nikde nevisela.

Začali jsme se přetahovat o metry. Minuty se táhly a já si najednou uvědomil, že tam, v koruně obrovské vrby uprostřed řeky, sotva mohu vyhrát. Zvlášť když s přibývajícím časem šňůra přece jenom občas zadrhla, aniž bych tušil kde. Raději jsem to nechtěl vědět, část koruny ponořené v řece byla totiž obrovská.

Řekl jsem si „Děj se vůle boží” a výsledek zápasu nechal vyšší moci. Doufal jsem v pevnost a zároveň řezavé schopnosti pletenky, přesto…

Smířený s porážkou jsem podlehl zvláštnímu klidu. I když jsem na prutu cítil velkou rybu, všechny větve a větvičky pode mnou i nade mnou mi postupně přestaly vadit. Kvedlal jsem prutem pod hladinou, jako bych míchal polévku, a střídavě přibrzďoval nebo pouštěl rybu pendlující po své tajemné stezce. To vše tak dlouho, až mi její způsob boje začal znít v hlavě jako instrumentální opus To Live is To Die od Metallicy, přesněji jeho pátá až osmá minuta.

A stejně jako tato famózní skladba postupně graduje až k textu německého básníka Paula Gerhardta, vygradoval i náš boj.

Snad po půlhodině, když už jsem ztratil víru, štika najednou spočinula pode mnou. Nevěřil jsem vlastním očím. Byla velká. Ještě o fous větší, než jsem myslel. A v tu chvíli jsem přišel o svůj poraženecký klid. Teď už jsem chtěl vyhrát.

Pomalu jsem se otočil po podběráku, položeném na silné větvi za mnou, a sesunul ho pod rybu. Po dlouhém a úmorném boji se ani nehnula. Byl jsem v šoku, ale mé nečekané vítězství tím bylo dokonáno.

„Jóóóó!” zařval jsem tehdy radostí na břehu při pohledu na její mohutné tělo v síti podběráku, ulovené uprostřed koruny vrby. Tenkrát jsem se cítil jako král Ohře…

A jejích 103 centimetrů? To byla jen odměna za mou trpělivost a ochotu nebezpečně riskovat.

Tento článok sme Vám priniesli v spolupráci s Václavom Fikarom, viac jeho článkov nájdete na www.vaclavfikar.com.

Štítok: ,

Rubrika: Prívlač

O autorovi ()

Ak chcete, môžete pridať komentár: