Pestrý svět wobblerů: Brána k sumcům

| 5.5.2012 | 3 369 x | Komentovať

Bez trpělivosti k vodě nelez. Moudrost, která při lovu sumců přívlačí platí dvojnásob. Úspěšný vláčkař totiž musí být ze všeho nejvíc trpělivý. A to dokonce i v případech, kdy dokonale zná svou vodu, chování ryb a umí správně používat konkrétní nástrahy.

Ano, i při znalosti téměř všeho musí být vláčkař trpělivý. Musí doufat, že právě jeho nástraha protne ve správnou chvíli cestu sumčím smyslům. V mém případě ji většinou protínají woblery.

Wobblery

Sumčí přívlač = dřina

Sumčí přívlač je krásná, specifická disciplína. Přesto hned v úvodu musím uvést jedno. I když její zvýšená medializace v posledních třech až čtyřech sezonách může vzbuzovat zdání relativně snadného chytání největšího z tuzemských vodních obrů, opak je pravdou.

K jedinému záběru sumce totiž často vedou stovky hodů, promyšlených i nepromyšlených. Někdy však ani jejich počet nestačí. Vláčkař, který touží po nevídaném souboji s nejsilnější z našich dravých ryb, zkrátka musí u vody strávit moře času. Tolik, až ho někdy z úmorného házení větších a těžkých nástrah rozbolí záda nebo ramena. Tři hodiny vrhání padesáti až stogramových woblerů pocítí na těle úplně každý.

Abych se od víceméně nahodilých úlovků sumců posunul k jejich pravidelnému chytání, musel jsem přestat hledět na počasí, vlastní pohodlí a dokonce i na peníze. Zčásti musel jít stranou i soukromý život. Zkrátka musel jsem se jim zcela přizpůsobit, protože – jak kdysi zaznělo v jedné z reklam – někdo má a někdo nemá.

A tak jsem je začal hledat. Sumce i optimální nástrahy. Přemýšlel jsem o nich, vyhodnocoval chování obrů v určitém časoprostoru a trpělivě všemi nástrahami prohazoval řeku metr po metru. Za slunce, za tmy, ve větru i v dešti. Až pak přišly opakované fotografie s vousatými obry. Pokud jde o energii věnovanou jejich vyvláčení, dobře vím, co říkám.

Wobblery

Když woblery bubnují

Jak už jsem předeslal, při sumcové přívlači používám téměř výhradně woblery. Existují sice situace, kdy kvůli mramorovým vousáčům sáhnu i po velkých kopytech, rotačních třpytkách velikosti 3 až 5 nebo plandavkách, ale takových je v sezoně relativně málo.

Woblery ve velikostech osm až sedmnáct centimetrů se mi osvědčily nejvíc. A lhostejno přitom, jestli plovoucí, potápivé nebo třeba zvukové. Důležitější než tyto vlastnosti byla a bude pohybová akce každého z nich.

Chod úspěšného sumčího wobleru musí být agresivní, protože tak to mají vousatí mazlíčci rádi. Přesněji – musí do svého okolí vysílat dostatečně výrazné akustické vlny, aby ho slabozraký sumec svými dalšími smyslovými orgány snadno zaměřil. To považuji za klíčové!

Aby toho byl tedy schopný, musí mít odpovídající wobler robustnější, či chcete-li zavalité tělo, a širší nořící lopatku. Při klidném vláčení bude nepřehlédnutelně, velmi silně pulsovat. Jako velké africké djembe bude svolávat k ohni a tanci, ale především provokovat k akci. V našem případě zakončené zakousnutím do muzikanta, tedy do nástrahy. Zkrátka úspěšný wobler na sumce vyluzuje při tanci ve vodním sloupci výrazně zabarvené tóny.

Stejně úspěšní jako tito cvalíci však bývají i vícedílné woblery. V jejich případě zvolíme takovou rychlost vedení, aby znovu chytily skoro až rituální rytmus djembe. Zvlášť se to týká potápivých verzí dělených woblerů, které jsou oproti plovoucím těžší, a tak k dosažení stejně efektního pohybu potřebují obvykle o něco vyšší rychlost vedení. Dělené woblery, které optimálního kmitání dosáhnou až při rychlém navíjení, příště necháme doma. Sumec má sice mimořádně rychlý start na kořist, přesto a nebo právě proto bude vhodnější vést nástrahu uvážlivým, středním až pomalejším tempem.

Václav Fikar

Dalším z úspěšných modelů z nedozírné nabídky woblerů je jerk. Při vlečení napříč řekou ho necháme ve vodním sloupci skoro až ohnivě plápolat. Záběr aktivního sumce pak může přijít kdekoliv. V případě potápivých jerků dokonce i okamžitě po propadnutí ke dnu. Jinak musíme počítat s napadením nástrahy kdykoliv během jejího stahování, a to i jen pár metrů od břehu. Zvlášť při ošklivém počasí, kdy poklesl tlak, nebo v noci. Aktivní sumec zkrátka zaútočí všude tam, kde mu nástraha protne cestu.

Zmíněná tři základní provedení woblerů jsou vlastně všechno, s čím si při výpravách za našimi říčními obry vystačím. Doma naopak nechávám štíhlé modely s užšími nořícími lopatkami, které mají při pomalejším vedení spíše klidný chod. Takové jsou dobré například k podzimnímu lovu candátů, sumci však na ně zaútočí jen sporadicky.

Relativně důležitou věcí, kterou v souvislosti se sumcovou přívlačí musím zmínit, je materiál, ze kterého bylo tělo wobleru vyrobené. Ne, že by to mělo nějaký vliv na zájem sumce o wobler. To rozhodně ne.

Materiál je důležitý pro rybáře, zvlášť pro jeho peněženku. Mně osobně je úplně jedno, jestli je wobler z balsy, tvrzené pěny nebo plastu. Jeho finální úprava však musí být natolik odolná, aby nástraha nepukla při drtivém sevření sumčích čelistí. Bohužel některé druhy woblerů, lepených ze dvou polovin tvrdých, nicméně křehkých plastů, v této konfrontaci neobstojí.

Vloni se o tom přesvědčil například můj kamarád, kterému „jen” devadesáticentimetrový sumec rozmačkal skořápku osmicentimetrového wobleru. Ještě, že jeho tělem vedla celistvá drátěná osa, která souboj vydržela. Míra tak sumce uvodil a dostal ho na břeh, nicméně rovnou si mohl odepsat sto osmdesát korun, které za nový wobler zaplatil. Koupil ho pouhé dva dny před tímto lovem (teď mě tak napadá, jestli by prodejce uznal reklamaci…). Naštěstí takových shitů je na trhu málo.

Takže pozor na provedení wobleru! Chráníte jak svou peněženku, tak zdraví sumce.

Wobblery

Kovové maličkosti

Dráty v těle nástrahy, stejně jako ostatní kovové součásti, jsou dalším důležitým dílem celku. Už sumci kolem sto dvaceti centimetrů mají v říčních proudech velkou sílu. A což teprve o deset nebo patnáct kilogramů těžší kusy. Při přetahované s nimi o každý metr řeky je wobler vystavený extrémní zátěži. Takové, že si ji lovci okounů nebo tloušťů ani nedokáží představit. A tenké a měkké dráty pak obrovskému tlaku snadno podlehnou. Enormní síla vousaté ryby je v lepším případě ohne, horší variantou pak je jejich úplné roztržení. Proto nikdy nepodceňujte pevnost kovových prvků wobleru, přestože si svými malými či úzkými rozměry říkají o přehlížení!

Kamarád Tomáš Rozsypal, který jako první v Česku zviditelnil a zpopularizoval sumčí přívlač, jednou napsal, že už viděl dvoudílné woblery roztržené v půli. Ano, velký sumec v proudu má právě takovou sílu. Osobně jsem byl pohledu na roztržený dvoudílný wobler sice ušetřený, zaplaťpánbůh, ale různě zohýbaná očka, roztažené kroužky nebo drátěnou osu vyrvanou z těla wobleru jsem už viděl. Sumci se zkrátka neptají, sumci jen drtí.

To samé co o drátech nebo o kroužcích k háčkům pak zcela logicky platí také o háčcích samotných. Požadavek na jejich odolnost tady zaznívá dokonce ještě o něco hlasitěji než u drátěných os, protože v prvním přímém kontaktu s drtivým atakem sumčích čelistí jsou právě ony. Jsou to háčky, kdo jako první pocítí stisk tlamou, který není přátelský.

Proto musí být nejen ostré, ale hlavně silné a pevné. Značky uvádět nebudu, ale tip, kdy je lepší je rovnou vyměnit, ano. Jakmile trojháčky u zakoupeného sumčího wobleru ohnu pouhým stiskem palce a ukazováku, i když jen trochu, okamžitě jim ukážu nejkratší cestu do koše.

Úlovok

Štice, průměrnému candátovi nebo okounovi vadit nebudou, ovšem velký sumec je jako zkušený umělecký kovář. Z měkčího trojháčku snadno vyrobí zajímavou plastiku abstraktního tvaru. A výtvor pak vyplivne, aby se jím pochlubil. Jen vláčkař už pak bohužel nikdy neuvidí, kterýže šikovný sumec dokázal ten trojháček tak krásně vykovat, slisovat a zmačkat.

Jestli jsou kovové prvky u sumčího wobleru tolik důležité, pak jeho barva téměř vůbec. Sumce jsem opakovaně chytil jak na různě barevné variace okounů, tak všechny odstíny bílých ryb až po křiklavé vzory typu fire-tiger. Jestli si tedy vláčkař nemusí s něčím lámat hlavu, pak je to právě barva. Ačkoliv znám na Labi dvě různá místa, kde sumci opakovaně přišly výhradně jen na jednu barvu. Závěr z toho ale dělat nebudu.

Správná volba

Hledání sumců na velkých vodách, jak již zmiňuji v úvodu článku, spolyká spoustu času. A i když pak najdeme jejich denní noclehárnu, stále to nic neznamená. Přestože kolem sumčích vousů znovu a znovu protáhneme nejúžasnější wobler ze všech, ulovení tohoto úžasného predátora zůstane vždy nejisté. Podřimující sumec už totiž musí mít mimořádně silný důvod, aby přerušil denní spánek a ze své hlubinné sluje se zvedl za vláčenou umělou nástrahou.

Jiná situace ovšem nastává večer. Tehdy se sumci hladově zvedají ze skrýší a vyrážejí na noční lov. A ten je často přivede do blízkostí břehů, kde napadají kořist buď ve sloupci, nebo jen kousek pod hladinou. Pak je nutné mít v pevné karabině usazený středně nebo mělce plovoucí wobler s agresivním chodem. Jen takový bude správnou volbou pro tento konkrétní případ.

Náhoda tomu chtěla, že kamarád Michal objevil před dvěma sezonami zajímavé místo na Labi. Člověk tam za celý rok nepotká rybářskou duši, přitom ale právě tam vyráží velcí sumci za tmy lovit (pozn. autora: kolik takových dosud neobjevených míst nejen na této řece asi čeká na své objevení…). Na sklonku babího léta 2009 tam vyvláčel dva jedince v rozpětí asi čtyř týdnů, oba přes 160 centimetrů délky. Úctyhodný výkon!

A tak jsme se rozhodli a v další sezoně tam 16. června zahájili. Byl to risk. Řeka totiž měla za sebou mimořádně velkou jarní vodu, která vždycky někde něco změní. Netušili jsme proto, jestli loňští sumci dál drží zdejší pevnost. Až do tmy jsme jen hádali, pak ale přišla odpověď.

Pár minut po půl jedenácté večer jsem sedm metrů od břehu vstřebal doslova explozivní záběr. Dvanácticentimetrový wobler s okouními pruhy na bocích zkřížil cestu opravdu velkému sumci. Mého Gloogu se zmocnila temná síla.

Okamžitě jsem vnímal, že právě to je moment, kvůli kterému ročně najezdím tisíce kilometrů a utratím tisíce korun za benzín. Mohutný dravec, jak nasvědčoval tah, se hbitě nacpal do vymleté strouhy ve dně a s pomocí proudné vody pak předvedl jízdu kultivovaného vznětového čtyřválce s výkonem šestiválce. Popisovat však následujících deset minut boje by bylo zbytečné. Musel bych totiž přiznat, jak zbytečný jsem tam na břehu byl. Jen jsem stál a snažil se rybu přibrzďovat.

Wobbler

Když už táhla nějakých sto metrů pod námi a vlasec z mého navijáku dál mizel, přišlo na řadu riskování. Musel jsem ho zastavit stůj co stůj, i kdyby mě to mělo stát prut. Nemohl jsem dopustit, aby můj sumec proudnou řeku zcela ovládl a pak mi snad odplul do nejbližšího města po proudu.

Opřel jsem se proto do vláčáku v gramáží 50 – 100 a modlil se, aby vydržel. Aby s pomocí boží sumčí ponorku zastavil. A povedlo se. Sumec se skutečně otočil. Avšak mnou projevená síla se mu vůbec nezamlouvala. Ocasem vztekle udeřil do napnutého vlasce, pak znovu, až se nechal zvednout k samotné hladině. A řeka nám ve světle silniční lampy ukázala kousek ze svých tajemství. Sumce kolem 170 až 180 centimetrů. Smrtonosná nádhera!

To, že jsem ho nakonec nedostal na břeh, je už jiná věc. Někdy i věc štěstí. Podstatné z pohledu tohoto článku bylo, že koridu s parádním sumcem mi umožnil správně zvolený wobler.

Tento článok Vám prinášame v spolupráci s sumci-privlac.cz.

Štítok:

Rubrika: Sumčiarina

O autorovi ()

Ak chcete, môžete pridať komentár: