Jak nám indiánky sebraly lososa

| 25.4.2013 | 1 626 x | Komentovať

Je tomu už drahně let, co jsme se s přítelem vypravili na lososy do Norska. Bylo to ještě za hlubokého komunismu, takže výlet to byl vpravdě exkluzivní. Dá se říci, že byl i relativně úspěšný. Zpátky jsme si dovezli asi 10 ryb. Byly však výsledkem 3- týdenního
úsilí a byly dny, kdy se chytalo do 12 v noci a znovu od 3 ráno.

Brzy nato se naše cesty rozešly a moje cesta vedla až na západní pobřeží Kanady do Britské Kolumbie. Trvalo 20 let, než se opět na jeden měsíc sešly právě zde a se stejným cílem, jako tenkrát – výprava na lososy.

mezi chumy byl i trofejní king

Jardova představa slušné lososové řeky byla ovšem daná jeho zkušeností z Norska. Sem tam nějaká ryba, která někdy sem tam zabere. Jak se mi později mnohokrát přiznal, zdejší řeky překonaly i ty nejbujnější fantazie před příletem. 5 druhů lososů (na rozdíl od jednoho atlantského) a masivní tahy statisíců i milionů změnily některé řeky na „rybí polévku“ a na velkolepé divadlo života.

Hladina, roztříštěná vyskakujícími rybami, mračno mořských racků, čekající na jikry…vysoko nad nimi bělohlaví orli, vyhlížející kořist a hejno tuleňů, pronásledující táhnoucí lososy.

To byl obraz Squamish- Cheakamus řeky, když jsme dorazili na její břeh. Vrcholil zde právě tah dvou druhů – chum (psí) a coho (stříbrný). Na řece není žádná líheň a všechny ryby, které se sem navrací, jsou wild – divoké, pocházející z přirozeného výtěru. Zatímco stavy coha (kulináři více ceněný) v posledních letech stagnovaly, chumové se dočkali populační exploze a převyšovali je početně alespoň 10 ku jedné.

jeden z mnoha chumů
jeden z mnoha chumů

Proto také coha byli pouze „chyť a pusť“, zatímco chumové povýšili na dva úlovky za den. Poněvadž do řeky najížděly s každým přílivem další a další tahy, nacházel se tu pěkný guláš – ryby před třením i po něm.

jsou tu i coha,ale s chumy 1-10
Ulovený losos coho

Člověk není nikdy moc starý, aby se ještě něco nemohlo stát po prvé. Mě se to přihodilo
druhý den, po tom, co jsem vylovil a pustil několik jakž-takž chumů kolem 6 kg.

Konečně jsem natrefil na jednoho čerstvě-stříbrného a přesto, že mi ujel po proudu do peřejí, podařilo se mi ho nakonec vylovit. Předpisově jsem ho majznul kamenem a odložil do stínu na svah poblíž vody. Ještě jsem však nestačil znovu nahodit, když sebou mrtvá ryba mrskla a plácla sebou zpátky do vody. Chvilku se bezmocně dívám, jak pomalu klouže a propadá se do hlubšího tahu a pak se rychle a nervózně a bez úspěchu snažím uplouvající rybu zachytit háčkem.

Nikdy mi nevadilo skočit do ledové vody, třeba i v zimě, což ovšem neví další tři rybáři opodál a tak zírají v tichém úžasu, jak se bleskově svlékám a lezu do tůně (je listopad). Času je málo, losos je pomalu, ale jistě unášen do peřejí. Snažím se ho podebrat nohou a dostat k hladině, ale je kluzký jako každá správná ryba. Nezbývá, než se nadechnout a potopit. Hmat za skřele a ocas mi podaří až na samém počátku vodního trychtýře, který po pár metrech ústí v peřejích

Již předtím jsme několikrát na druhé straně řeky pozorovali skupinku velice úspěšných
rybářů. Nebylo snad chvilky, aby alespoň jeden z nich neměl prut, ohnutý do oblouku a nezápasil s rybou. Ovšem nám to nedalo a vydali jsme se na výzvědy. A již na první bližší
pohled bylo vše jasné. Byli to indiáni a chytali na „indiánskou“ nástrahu. Velký trojhák
s olovem, nahozený přes proud a trhavě přitahovaný podsekl rybu snad na každý nához.

indiáni chytají do podběráků
indiáni chytají do podběráků

No jo, co je dovoleno pánovi, není dovoleno kmánovi. Omezení pro „přistěhovalce“ (povolenka, jednoháček, sezóny, chyť a pusť apod.) neplatí pro původní obyvatele. Až se příště narodím, chtěl bych být indián.

Následující den bylo deštivo a nevlídno a druhý břeh byl pustý a prázdný. Auto jsme postavili před cedulí „Vstup zakázán – indiánské území“ a pěšky prošli zapovězenou zemí, kolem několika dalších cedulí až k břehu. Nízká voda, oblázkový břeh a mračna ryb. Paráda.

Znamenalo to ovšem vyhýbat se hejnům chumů, kteří se již třeli na mělčinách kolem břehů a nahazovat dál do proudu, kudy mohly táhnout čerstvé ryby. Ve dvou jsme měli denní limit 4 kusy a poměr ulovených ryb byl zhruba 6 jakž takž na jednu čerstvou. Ale i tak to byl rybářský sen – na každý druhý nához ryba 5-10 kg.

Pak přestalo pršet a najednou jsme již nebyli sami. Asi 50 metrů pod nás se nastěhovaly dvě ženské!

Chytaly stejným způsobem jako my, většinu ryb pouštěly a nás si moc nevšímaly. Několikrát jsme museli následovat bojujícího lososa daleko po proudu a rybářky podejít. Alespoň jedna z nich byla indiánka zcela určitě (byly obě). V lehké konverzaci jsme se „dozvěděli“, že jsme na indiánském území, ale pokud se prý neobjeví chief, nebo jiný potentát, můžeme tam klidně zůstat.

Chytáme tedy v pohodě dál, ale jen do chvíle, kdy Jarda zasekne další rybu, která vyskočí vysoko nad vodu. V tu chvíli je nezájem našich sousedek ten tam a obě se mohou přetrhnout, aby mu pomohly rybu vylovit. Položím prut a jdu blíž, zjistit, co se to
děje. Při dalším výskoku je mi to jasné. Jarda má na prutě krásné coho a za pár minut je
s jejich pomocí na břehu.

“Moc pěkný“, říkám, ale „musí jít zpátky“,coho je jenom chyť a pusť. “To ale neplatí pro nás, my jsme natives (indiáni) a necháme si ho „ slyším vzápětí odpověď. No, co dělat? Jsme tu vetřelci a tak jen s lítostí přihlížíme, jak je naše coho odborně a rychle zabité, vykuchané a uložené do stínu na okraj malé tůňky uprostřed oblázkového břehu.

Napsal Tonda Čáp, Britská Kolumbie; tony.cap@volny.cz

Štítok: ,

Rubrika: Exotika

O autorovi ()

Ak chcete, môžete pridať komentár: