Chytám svůj život

| 4.2.2012 | 1 060 x | Komentovať

Tento článok Vám prinášame v spolupráci s lkbaits.cz

Každý si může cestu za svým životním snem vysvětlit po svém. Může to být pouť za pracovními úspěchy, bohatstvím, sportovním cílem nebo něčím úplně jiným. Všichni lidé by se měli o něco snažit a o něčem snít, aby jejich životy byly naplněné. Alespoň já to tak vnímám. Teď asi čekáte, co ze mě vypadne dál. Jaká je má cesta?

Určitě nikoho nepřekvapím tím, že mé cíle se vždy týkaly ryb. Je to naprostá náplň mého života a jsem tím úplně posedlý. Začalo to už od dětských závodů, kdy jsem jednou chtěl stát na stupínku nejvyšším a šel jsem za tím velmi tvrdě. Ráno před školou jsem chodil trénovat a po škole taky. O víkendech se zmiňovat ani nelze. Nakonec se mi to povedlo a můj první velký rybářský sen byl splněn. Chytal jsem téměř všechny druhy ryb vyskytující se v našich vodách. Ale kapr byl jeden z mála, který mě zaujal svou neskutečnou schopností se učit ze zkušeností a také svou krásou. Pokaždé s touto rybou zažiji mnoho adrenalinu, radosti i zklamání z toho, že se mi ji nepodařilo přelstít.

Lukáš Krása

Chtěl jsem se o ni naučit maximum, a tak jsem neváhal a strávil studiem kapra šest let na Jihu Čech, kam neustále dojíždím. Je sice pravdou, že se mě matka nedávno vážným hlasem zeptala, jestli mě lidé nepovažují tak trochu za blázna. Pochopil jsem, že tentokrát nevtipkovala a nemyslela tím staré pořekadlo o rybářích – tichých bláznech. Naopak se dotazovala na mé psychické zdraví. Zamyslel jsem se nad sebou. Tehdy mi to nezabralo malou chvíli jako vždy, ale celou noc. Nemohl jsem spát i kvůli tomu, že jsem měl zavěšenou ruku vzhůru ke stropu. Říkal jsem si jestli nemá pravdu. Jestli to s tím vším už nepřeháním. Byl tomu teprve druhý den, kdy jsem ve šroubovém dopravníku nechal polovinu svého prostředníčku. I když jsem ho z boiliesového těsta vyhrabal, už přišít nešel.

Vzpomněl jsem si i na několik starších krizových případů, které jsem díky rybám prožil. Ale ať jsem přemýšlel, jak jen jsem mohl, dospěl jsem k závěru, že voda, ryby, kapři, jsou můj život a neshledávám v něm nic mimořádného. Proto jsem hned další den stál ve výrobně a jednou rukou tlačil boiliesové těsto znovu do stroje a přemýšlel kam pojedu na ryby, až se dám do kupy. Přes svůj rybářský půst jsem se ponořil do vzpomínek. Právě ony mě utvrdily v tom, že můj dosavadní rybářský život a styl žití má opravdu smysl. Jak už jsem několikrát naznačil ve své knize Kapří Tajemství, není pro mě až tak podstatné mít nachytané velké množství mega kaprů. Význam své kaprařiny vidím především v tom, aby mě to naplňovalo a abych si svých úlovků vážil, popřípadě za nimi viděl prožité příběhy. Právě oni nám mohou zpříjemnit život v čas, kdy se na ryby nemůžeme dostat…

Lukáš Krása

Nekonečný příběh ukončen – Oplatil. Na pískovně Oplatil jsem chytal takřka od té doby, co jsem začal rybařit. Avšak na kapry jsem se tam poprvé začal soustředit asi před šesti lety. Rozhodl jsme se tak i s nebezpečím ztráty rybářského lístku. Lokalita patřila pod vodárnu a čas od času byla kontrolována. Na vysvětlenou. Podle rybářského řádu jsem nebyl nikdy správný rybář a ve chvíli, kdy píši tyto řádky jím nejsem ani teď. Zřejmě jím ani nebudu a pokud se správný rybář vyznačuje jenom tím, že dodržuje lovnou dobu, odebere si „jen” 7 kg ryb atd., tak jím být skutečně nechci. To není mým cílem ani logikou skutečného rybáře. Mám jiné hodnoty a jiné názory, jsem jiný člověk a jiný rybář. Jsem rád takový jaký jsem a věřím, že se za sebe nebudu nikdy stydět. Těmito slovy jsem si omlouval své činy. Bohužel situace na ostatních revírech mě pobízela k tomu, abych do toho šel. Upřímně řečeno, nebylo co ztratit a nic jiného mi už nezbývalo.

…pamatuji si na svou první sezónu na Oplatile. Určitě Vás zajímá jak jsem dopadl. Tady je výsledek: jeden šupinatý kapr velikosti 50 cm, kterého jsem ulovil na jaře a podruhé na podzim. Zahájil jsem s ním sezónu a zároveň i ukončil. Ptáte se, kde jsou další úlovky? Nejsou! Ulovit jednoho malého kapra a ještě dvakrát na 180 ha vodě (výměra před zasypáním průplavu) za několik týdnů lovu svědčilo o tom, že Oplatil bude skutečně tvrdým oříškem. A hned další rok mým prvním úlovkem byl ten samý kapr. To už je silné kafe co? Zdá se to až komické jaké náhody lze na rybách prožít a s čím jste i přesto spokojeni. Já byl opravdu rád, že jsem toho malého šupináče chytal. Věřil jsem, že on je tím předvojem, tím kaprem trpělivosti a že brzy přijde čas a dostanu na břeh rybu svých snů. Rybu, na kterou nezapomenu, rybu kterou nebudu moci zařadit jen tak mezi stovky tuctových ryb ve fotoalbu. Právě tato voda mi ukázala můj pravý směr rybařiny. I když se o několik kilometrů dál, na tehdy „nových” pískovnách Štít, lovil jeden slušný kapr za kaprem, mě to nechávalo ledově klidným. Šel jsem si za svým snem do posledního dne. Do času, který už dávno není pravda.

Obědovice– Přátelé

„Víte co je při kaprařině nejdůležitější? Super boilies, pruty za několik tisíc, super bivak, hlásiče? Vůbec ne! To jsou naprosto nepodstatné věci. Úplně nejdůležitější je mít dobrého parťáka. Kamaráda, který když chytnete velkého kapra, bude mít stejnou radost jako Vy. Nebude Vám závidět, když náhodou máte více záběrů než on. Kamaráda, který má stejnou duši jako Vy. Mít takového kamaráda je velké štěstí…” S citátem Petra Havlíčka z knihy Kapří tajemství musím souhlasit a jsem rád, že jsem na Obědovicích poznal skvělé lidi, kteří patří do mé kaprařské rodiny. Je pravdou, že jsem u vody nikdy společnost nevyhledával, ale když máte po ruce výborné kamarády, život na rybách je v některých případech radostnější. Vedle tohoto setkání si vzpomínám na mnoho jiných zážitků. Všechny nebyly až tak radostné. Obědovice byla voda, kterou jsem od roku 1999 doslova žil. Strávil jsem u ní mnoho času a snažil se jí pochopit. Myslím, že se mi to povedlo i když jsem svého vysněného kapra jménem Bačkora nikdy nedostal a už se mi to nepodaří. Ale to nevadí, člověk nemůže mít vše po čem si zamane. Mimo Bačkory jsem chytil několik jiných kaprů, za kterými vidím mnoho snahy a trpělivosti. Oni mi všechno vynahradili. Naučili mě mnoho triků, kterými se nechali obelstít. Abych řekl pravdu, doslova jsem se za nimi jezdil učit. Poznával jsem jejich cesty, dobu jejich „chytatelnosti”, bohužel i osud. Několikrát jsem je i vytrhl „těm druhým” z ruky a zachránil jim život. Utíkal jsem s nimi do vody i přesto, že jsem věděl, že mě následně nečekají růžové chvilky. Dokonce jsem jejich životy zachraňoval směňováním vlastního rybářského vybavení. Ale nemohl jsem tam být každý den, stejně jako mí přátelé. Pochopil jsem, že sám nic nezmůžu. Na Obědovice došlo, jako na spoustu jiných vod a jak už jsem řekl, prožil jsem tam dobré, ale i zlé chvilky…

…všechny kapraře jsem dobře sledoval a snažil se podle nich řídit (musel jsem vědět, že to co dělám já, nedělají oni). Ale v ten úžasný den jsem zjistil, že momentální takt mých šancí neudávají až tak oni, ale parta masochtivých rybářů se zastaralými metodami lovu. Pro vidinu mého úspěchu jsem se musel stát jedním z nich. Tedy ne až tak doslovně. Pouze nastaly dny, kdy jsem si sednul mezi rybáře, kteří mě nesnášeli a já sdílel stejné pocity k nim. Naše potyčky z minulých let, kvůli odneseným kaprům, si každý z nás dobře pamatoval. Proto se mi vidličky zapichovaly velmi těžko. To mi věřte. Jenže hlad po kaprovi přehlušil veškerou mou hrdost. Věřil jsem, že to za to stojí. A tak jeden prut, druhý prut a byl jsem tam. Na večer krmítkáři odešli a do rána se nic nedělo. Kapři mě tentokrát nenavštívili. Bylo už ráno a první co mě probudilo, byl příšerný zvuk mopedů, na kterých „kámoši” přijeli. Zastavili těsně vedle mého lehátka, túrovali plynem a něco na mě křičeli. Prostě úžasné probuzení. Samozřejmě, že udělali tři kroky od mých vidliček a rozložili si stoličku. Namířili a šplouch. Několik krmítek mi zasypalo montáž. Držel jsem se zuby nehty. Po jedné hodině co krmítkáři dorazili, mi přišel záběr a pak hned druhý a to podotýkám, že v noci jsem byl bez jediného kontaktu s rybou.

Lukáš Krása

V první okamžik jsem tomu absolutně nerozuměl a myslel si, že se ryby pomátly. I přes chuchvalce vlasců a krmítek jsem zdolal dva krásné lysce. Určitě nikomu nemusím vyprávět, co jsem si musel v tu chvíli vytrpět nadávek. Ale vydržel jsem. Za ty kapry to prostě stálo. Další dny to bylo podobné. Záběry většinou končily hodinu po odchodu, tehdy už „ mých nejvěrnějších kamarádů”. Pak jsem zase mohl čekat do rána, než se ozve první babeta a na kopci, směrem k obloze, se bude tyčit teleskop. První rána od krmítka. Druhá. Nějaká chvíle času a záběr! Nedělám si z nikoho legraci. Opravdu to tak bylo a oni mi to mohou potvrdit. A jistě to „rádi” udělají. Náhoda? No, nevím. Možná, když si to myslíte. Krmítkářům to začalo pěkně vrtat hlavou. Najednou mi nevadila jejich společnost. Čekal jsem na ně přímo s otevřenou náručí. To byla ale změna. Čím blíže byli, tím lépe. Když mě přehodili a vytáhli mi montáž, rozmotal jsem jim krmítko a řekl: „ Pane, máte to volný a můžete mě klidně znovu přehodit”. Myslím, že tím jsem je dorazil úplně. Chodili za borovici a v kroužku si něco šepotali. Asi tuším koho měli na jazyku. Rozumíte té souvislosti? Ještě ne? Tak jdeme dál. Krmítkáři to se mnou nakonec vzdali, zabalili věci a ujeli domů. Když druhý den nepřijeli a já byl bez záběru, na řadu musela přijít další zkouška.

Na jeden prut jsem navázal 15 lb silkworm a malý háček č.8 a nastražil 15 mm boilie vyrobeno z nejkvalitnějších rybích mouček. Druhý prut jsem sestrojil opačně. Háček dvounulka z nejsilnějšího drátu, návazec padesátka silon a vše dokončil krmítkem. Na tento prut jsem nastražil starý jahodový boilie průměru 25 mm. Vypadalo to přesně tak neohrabaně jak jsem chtěl. Nejdříve jsem nahodil rybí boilie a hned na to jahodu, co nejpřesněji a co nejblíže jsem dokázal k již nahozené montáži. Byla to zvláštní zkouška, ale díky krmítkářům jsem věděl, že by mohla být funkční. Do tří hodin jsem měl na podložce první úlovek na rybí boilie. Patnáct a půl kilogramový lysec se nechal nachytat. Tohoto nádherného kapra jsem už jednou chytil na deseti kilogramech. Radost jsem měl dvounásobnou. Další dva dny ještě přišli tři kapři – 6 kg, 10,4 kg a 15,60 kg.

Kapři odhalili nápadnou montáž (jahodu) a s pocitem, že prokoukli lest se začali v klidu krmit. Ovšem nečekali, že tam bude ještě jedna, tak blízko a tak dobře maskovaná montáž. I když tato metoda nefungovala příliš dlouho a kapři ji v následujících dnech prokoukli, bylo to velké ponaučení, jak pro mě, tak i pro obědovické kapry. Několikrát jsem to ještě zkusil, ale zůstal jsem bez záběrů, stejně jako krmítkáři. Vrátil jsem se proto mezi kapraře a pokoušel se chytat kapry z hladiny. Začal nový příběh…

Koženáč – o samotě

Tento příběh, který si vybavím za koženáčem je z menší a neznámé lokality. Byl jakousi tečkou jednoho období, kdy jsem se hnal za nejobtížněji ulovitelnými kapry v mém okolí a zároveň začátkem druhého, kdy jsem začal navštěvovat zahraniční lokality. Mám rád naši zemi i kapry se všemi překážkami, které kaprař musí překonat, aby byl úspěšný. Právě u nás doma, jsem strávil nejvíce rybářského času na neznámých lokalitách. Jednu po druhé jsem obcházel a zjišťoval co v nich plave. Myslím, že se mi ze začátku dařilo. Později jsem si kladl čím dál větší a větší cíle. Někdy jsem možná hledal i to, co ve vodě nebylo. Měl jsem několik nabídek zahraniční kaprařiny, ale až na výjimky jsem se držel doma, na lokalitách, kde jsem se chtěl ještě něco naučit, než se vypravím do světa. „Poslední” štací, než jsem začal pravidelně navštěvovat zahraniční revíry, byla pro mě typická lokalita. Vybral jsem si zase vodu, která nebyla obhospodařována rybářským svazem a z těchto důvodů ji navštěvovalo jen minimum rybářů. Zkrátka lokalitu, kde se mnoho let kapr nedosazoval. Nikoho to tam netáhlo. To bylo něco pro mě. Mám rád takové vody. Právě tam může přežívat několik zapomenutých kaprů, kteří mají pro sebe širokou škálu potravní nabídky a mohou dorůstat větších hmotností. Druhou stránkou věci je obtížnost jejich ulovení. Vždyť kapři nemají skoro nikoho, kdo by jim konkuroval v potravě a své přirozené nabídky mají dostatek. Z toho vyplývá, že nemusí riskovat a dávat přednost našemu krmení. Jejich ulovení je velmi složité. Toužil jsem po podobných rybách a pořád to platí. Nechytil jsem jich hodně. Ale jsem na ně pyšný a budu do konce svého života.

…to už táhlo ke konci třetího týdne a já byl pořád bez záběru. Začal jsem zkoušet jiné taktiky. Přivedli mě k tomu cejni, které jsem u břehu nemohl chytit dříve, než když jsem vylezl z vody po koupání. Dno se vždy na chvíli podkalilo a poté jsem měl jednoho za druhým. Nástrahy jsem tedy zkoušel umísťovat podél břehu, do mělčin, kde cejni svým rytím následně dno podkalovali. Přikrmoval jsem je ještě červy a šrotem, aby v práci pokračovali a připravovali půdu pro kapry. Byli to skvělí pracanti. Dokonce nereagovali ani na boilie a já věřil, že by se to mohlo otočit k lepšímu. Bohužel nestalo se vůbec nic mimo to, že se za bivakem objevila má přítelkyně. To znamenalo, že jsem u vody hezkou řádku dní a mám před sebou definitivně poslední den.

Přestěhoval jsem se na místo, kde jsem tehdy zahlédl koženáče a umístil jsem tam dva pruty, do metrové hloubky, přímo pod rdesno vzplývavé. Ze dna rostlo hodně stonků, rozhodl jsem se pro prezentaci pomocí klacíku. Šestnáctku vlasec jsem přivázal jedním koncem ke klacíku a druhým k obratlíku návazce. Tak se chytá s kamennými zátěžemi, akorát místo kamene jsem použil klacík. Zabodnul jsem ho do dna, těsně vedle trsu rostlin. Klacek je potřeba zapíchnout buď s citem, aby se po záběru ze dna vytrhl nebo pořádně na pevno, aby se přetrhla šestnáctka. Výhoda spočívá v nenápadnosti udice a v tom, že Vám trhací vlasec vede z pod dna díky zapíchnutému klacku a není vidět ani obratlík (kousek zadního návazce je ukryt ve dně). To u kamenných systémů je vidět všechno. Pod háček jsem nastražil maso z uhynulé škeble, kterou jsem našel vyplavenou na břehu a pod ní jsem dal pro jistotu půl kuličky boilie, kdyby mi jí cejni hned zlikvidovali. Poslední večer a noc zbývala do konce mého trápení a já si pořád přál držet v náručí kapra. Každé čtyři hodiny jsem chodil do zátočiny s hráběmi a podkaloval v okolí dno. Chtěl jsem upoutat pozornost. Ve dvě hodiny ráno začala akce, na kterou nikdy v životě nezapomenu.

Prut ze zátočiny se rozjel na volnou vodu a má přítelkyně se okamžitě klouzala z kamenitého svahu, aby mi připravila loď. A jelo se za kaprem. Myslím, že jsem prožíval naprosto stejný pocit, jako když jsem tahal svého prvního kapra. Bál jsem se, že ho ztratím. Tolik dní bez ryby, kromě jedné nevydařené akce, kdy jsem o kapra přišel na sebejistotě moc nepřidá. Všude bylo plno trávy a o kousek dál potopený strom. „Jak tohle dopadne”, říkal jsem si. Kvůli hromadící se trávě u předního očka, už nešlo vůbec navíjet. Nezbylo mi, než prut položit do lodě a kapra zdolávat rukou. Jako bych ho už vůbec necítil.

Tahal jsem do lodě jeden trs trávy za druhým a začínalo mi být čím dál více jasné, že je kapr dávno pryč. Ale pod tím posledním chuchvalcem se objevilo tělo ryby. Vypadalo to na nějakého menšího lysce. Když jsem kapra vytáhnul blíže k lodi, oči mi málem vypadly z důlku a já začal zmatkovat. Byl to on. Koženáč! Nikdy jsem si víc nepřál, aby byla ryba už v podběráku, jako tomu bylo tehdy. Dal mi zabrat, ale nakonec byl můj a už nikdo a nikdy mi ten zážitek nevezme. Kapra jsme přivezli na břeh, položili ho na podložku a já myslel, že se radostí zblázním. Byl to poslední a zároveň nejšťastnější den na této vodě. A ten koženáč? Nikdy na něj nezapomenu!

A jsme na konci „článku”, který jsem na úvod tohoto časopisu pojal po svém. Doufám, že většina z Vás pochopila, že nebylo mým cílem Vám nabídnout technické ani naučné psaní. Když to shrnu žádostí, aby jste si kaprařinu užívali tak hodně, jak jen můžete, měli úctu k rybám a hlavně k ostatním sportovním rybářům, pochopili jste tak můj záměr. A já Vám za to děkuji. A co teď? No jděte za nimi! Já už tam jsem. Na místě, které jsem si několik let přál navštívit a čekám tam na kapra, který se svým původem vyskytuje už jen v několika málo vodách na světě… Hodně štěstí!

Tento článok Vám prinášame v spolupráci s lkbaits.cz

Lukáš Krása

Rubrika: Kaprárina

O autorovi ()

Ak chcete, môžete pridať komentár: